Slovo canisterapie se objevuje v současné době stále častěji a ve volném překladu znamená terapii s pomocí psa. Kromě takových schopností psa jako je snížení krevního tlaku člověka při hlazení psa nebo upozornění na nadcházející epileptický záchvat, působí pes hlavně na psychiku lidí a právě v této oblasti může nejvíce pomoci.

Canisterapeuti jsou dobrovolníci, kteří ve svém volném čase se svými psy navštěvují různá zařízení, kde se nacházejí děti nebo dospělí, kteří trpí psychickými poruchami, depresemi apod. nebo se cítí opuštění a smutní. Kontaktem se psy dochází většinou u těchto lidí k velké změně. Například v dětských domovech jsou děti, které se špatně vyrovnávají s životem bez rodičů. Psa berou jako kamaráda, který je má rád takové jaké jsou, můžou si s ním hrát a mazlit se sním. Canisterapeuti připravují různé hry, aby tyto děti co nejvíce poznaly psy a věděly, jak se o ně starat a jak se k nim chovat. V dnešním světě plném počítačových her a Internetu je důležitý vztah ke zvířatům a přírodě vůbec nejen u dětí z dětského domova, ale u všech dětí pro jejich zdravý vývoj. V domovech důchodců návštěvy psů působí jako příjemné zpestření stereotypního dne, staří lidé vzpomínají na své psy a i ti, kteří nechtějí obyčejně komunikovat, vyprávějí příběhy ze svého života, když ještě měli svého čtyřnohého přítele. Tito lidé se potřebují na něco těšit a návštěvy psů jsou pro ně příjemným rozptýlením. Mnozí totiž, i když to zní krutě, zde čekají jen na svou smrt a proto canisterapie má i zde velký význam. Poněkud odlišná terapie je v různých ústavech pro mentálně nebo tělesně postižené. Zde pes tvoří i součást jakési rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Je těžké přimět postižené dítě, že musí procvičovat svaly na rukou, ale stejné dítě bez pobízení hází psu míček a natahuje se, aby ho pohladilo, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí. Děti, které jsou velmi pohybově omezené, se dokáží za psem i plazit nebo lézt po čtyřech, aby se ho alespoň dotkly.

Psi musí nejdříve složit zkoušky, které testují jejich povahu. Někteří psi nejsou zvyklí na cizí lidi a tak přestože jsou hodní ke své rodině, nehodí se pro canisterapii provozovanou mimo okruh vlastní rodiny. Zkoušky mají několik bodů, které testují, zda nejsou agresivní nebo příliš bázliví, zda jsou ovladatelní a nevadí jim zatahání za ucho nebo za ocas. Protože povaha psa se může změnit, jestliže pes zažije určitou stresující až život ohrožující situaci, mají tyto zkoušky platnost dva roky a pak se musí znovu opakovat. Kromě toho poskytují základní záruku, co se týče bezpečnosti při terapii. Druhá část zodpovědnosti leží na majiteli psa, který canisterapii provozuje. Ten totiž terapii vede a dává jí určitou formu.

Canisterapie probíhá tedy pod vedením canisterapeuta ve spolupráci se zaměstnanci zařízení. Může být skupinová nebo individuální podle potřeby. V obou případech probíhá vždy pod dohledem canisterapeuta a s jeho pomocí. V žádném případě nejde o to vypustit psa do skupinky dětí či babiček a dědečků a za hodinu, když je pes unavený, si ho vyzvednout a jít domů! Když pomineme to, že pes by neměl setrvávat v zařízení až do úplného vyčerpání (i pro psa je terapie náročná a to zvláště při práci s tělesně nebo mentálně postiženými dětmi), tak mu nesmí být po celou dobu terapie záměrně ubližováno. Je tedy povinností canisterapeuta, aby děti usměrňoval. Pokud jsou tyto pravidla dodržována, psi navštěvují zařízení rádi a vyhledávají kontakt s dětmi a dospělými, aby si pohráli a pomazlili se.